Jsou všude kolem. Cítíme jejich přítomnost, ale nevidíme je, neboť temnota nezná stínů. A nic jiného než temnota na tomto místě není. Ponuré šero značí den, bezedná tma noc.

Mám strach, všichni ho máme. Ne ze smrti samotné, to ne. Každého z nás už napadlo vzít si život a celé to ukončit. Po těch hrůzách, co jsme viděli, a s vědomím, co nás čeká, by to nevyžadovalo ani odvahu. Lpíme však stále na naději, malém plamínku uprostřed tmy, odmítáme si připustit, že tohle je konec. Všichni ale v hloubi našich srdcí známe pravdu. Tady v Talharu naše životy skončí.

Tváře soch, jež nás mlčky pozorují, to také ví. Dávní hrdinové, jejichž jména upadla v zapomnění, mrtví muži, kteří položili své životy v boji proti zlu sídlícímu v těchto horách. Jejich památníky, tyto sochy obrostlé břečťanem, byly již dávno zneuctěny netvory. Jen málokterý z rytířů ještě stojí na svém piedestalu, většina leží v kusech na chladné zemi. Děsí mě ty prázdné oči kamenných hlav povalujících se kolem nás.

Skončíme i my jako nějaké sochy na bohy zapomenutém místě, jako je toto? Ne, nemyslím si to. Takové štěstí mít nebudeme.

Ze vzpomínky na osud mého věrného Paverona a jeho mužů mě stále mrazí. Nikdy jim nebudu moci projevit vděk za to, že pozdrželi nestvůry a padli za naše bezpečí. Bez nich bychom se do pevnosti nedostali.

Včera večer hrůzy tohoto místa dva z mých mužů nevydrželi a nalehli na své meče. Dnes dopoledne další. Jeden z vojáků, Kriss, zešílel, seskočil z hradeb a s poraněnou nohou se začal plazit směrem od pevnosti, přímo do náruče temnot. Plakal bolestí a smál se zároveň. Rozkázal jsem Valerianovi, aby ukončil jeho utrpení. Když Krissovi projel krkem šíp, pláč i smích utichly. Museli jsme to udělat, ponechat jej jeho osudu by bylo… nelidské.

Tady to končí. Uvědomujeme si to, ale jsme válečníci rodu Selvianas. Nevzdáme se.

Myslím na svého přítele Baranhira, na to, co se s ním asi stalo. Přesvědčuji sám sebe, že se mu podařilo utéct. Protože pokud ne, upadneme v zapomnění.

A popraskané tváře soch nám říkají už jen jedno: „Vítejte, bratři.“

 výňatek z Druhého deníku Raonova