Ukázka: Vzpomínka Saerliny

Bílé hory

Rok 409 V. d. k.
Půl roku před získáním Úsvitu a dobytím
Xelmarovy hrobky v Nae≈Ydris Saerlinou

Netrvalo dlouho a dorazila k místu, odkud voda vyvěrala. A pak to spatřila. O kus dál zel ve skalní stěně vchod do jeskyně. Kněžka se s nadějí nadechla, rychle ale zkrotila své nadšení - podobných jeskyní vhodných pro skrýš našla v horách už několik, nikdy ale neukrývaly Xelmarovo útočiště.

„Prosím, ať není uvnitř zase medvěd.“ S onou myšlenkou si sundala rukavice a zastrčila je za opasek. Kdyby uvnitř vskutku dlela nějaká bestie, mohlo by lehce dojít ke střetu a ona chtěla mít prsty co nejpohyblivější a nejvolnější, líp se jí tak čarovalo.

Vystoupala k jeskyni a nad vstupem spatřila vyrytá slova, ohlazená staletími a nahlodaná lišejníky. Stály tam dva nápisy, jeden tastedarský, napsán iladainou, druhý v denerijštině, napsán denerem. A oba hlásaly totéž:

Uvnitř čeká smrt.

Vydechla štěstím. Ještě snad nikdy neměla z psaného slova takovou radost. Našla jsem tě. Zabodla hole do sněhu a zvedla paže do výše. „Jo!“ vyrazila ze sebe tlumený jásot. „Konečně, do prdele, jo!“

Rozesmála se. Ten srdečný zvuk zcela kontrastoval s chladným stenem větru. Od smrti Vianona a následně i otce se smála zřídkakdy, tohle však byla jedna z těch vzácných situací.

„Dobře, a teď se uklidni,“ vyzvala se nahlas. Přece jen právě hleděla na hromádku vybledlých kostí, které se povalovaly asi deset kroků před ní a podtrhovaly vážnost slovního varování. Vítr postupně posouval sníh k hnátám a plnil jím prázdná nitra lebek. Především zvířecích, ale čarodějka si všimla i dvou lidských.

Takže někdo přede mnou už jeskyni objevil. Možná horalové hledající úkryt? Saerlina pohledem vyhledala nejsušší místo - jeden ze skalních výklenků, zcela prost sněhu - a složila tam svoje hole, tornu i smotané kožešiny. Odepjala si z bot sněžnice, a shodila z hlavy kapuci. Bílé vlasy zavlály ve větru. Rozepnula si plášť a nechala jej spadnout z ramen. Protáhla si záda, krk i prsty a postavila se zpět do středu vchodu.

Hlavně opatrně. Máš co dočinění s jedním z nejlepších mágů Avirie. A rozhodně nejzáhadnějším.

Srovnala si opasek s mečem, čepel ale zatím netasila. Propojila se s duchovní sférou a obklopila se Alhemovým štítem. Podle rozložení kostí nebylo těžké uhodnout, kde se skrývá ochranný melnir. U stěny jeskyně sedělo několik kusů většího kamení, v němž byl magický nerost nenápadně zaklíněný. Saerlina pohlédla na protější stěnu, u jejíž paty v podobné hromadě ležel další melnir. V obou se dosud převalovala rudá záře, čili stále obsahovaly ochranná kouzla. To utvrdilo Saerlinu v domněnce, že do skrýše ještě nikdo živý nepronikl.

No, jednoho dne jsem přijít musela.

Melniry nebyly zrovna malé, rudé mlhy v nich se ale jevily řídké a vybledlé. Větší část kouzel se už vyčerpala proti zvířatům a lidem.

Saerlina zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Celý den pochodovala sněhem, teprve teď se ale skutečně třásla. Vzdorovat svému strachu se naučila už dávno, tohle však bylo něco docela jiného. O takovýchto objevech snila už od dětství.

Soustřeď se na magii.

Pozvedla ruku a vypustila proti melniru napravo val energie. Sníh se divoce rozvířil, kosti se rozletěly. Magická vlna se srazila s ochranami nerostu, které ji rozbily na všechny strany, rozmetajíce přitom další kosti. Melnir poté odpověděl protiútokem, stejně jako jeho dvojče u protější stěny. Mužský řev naplněný magií se rozlehl jeskyní a proletěl kolem Saerliny ven, do hor, kde se odrážel v ozvěnách.

Poplašné a zastrašující zařízení. Ale nejen to. Kněžka pocítila úbytek sil a nátlak na svůj magický štít, takže se v hlase nesla i síla útočná, která ji měla srazit k zemi. Čarodějčiny obrany však řev spolehlivě zastavily.

Z melnirů proti ní následně v rychlém sledu vyletělo ještě několik obyčejných kouzel, žádné z nich nicméně nedokázalo proniknout jejími ochranami. Oslabené melniry pro ni již nebyly hrozbou. Ona kouzla snad mohla zahnat či kdysi i zabít nemágy, ne však vycvičenou Stříbrnou kněžku. A už vůbec ne Saerlinu.

Když se důkladným pohledem ujistila, že jsou oba melniry vyhaslé, zrušila kouzelný štít. Utřela si zpocené čelo, sebrala své věci kromě sněžnic a vydala se do hlubin jeskyně.

Tak, předehru jsme si odbyli.

Z kapsy vytáhla svůj vlastní melnir, malý, akorát do ruky. Napustila jej bílým světlem a ozářila si jím svou cestu do tmy. Holé stěny ji svíraly z obou stran, tuny skály nad hlavou se jí připomínaly tísnivým pocitem. Osamocená, obléhaná nicotou. Z té jako by na čarodějku doléhaly ty nejhorší vzpomínky - na smrt Vianona a otce, na následnou hádku se sestrou, na hrůzy Talharu. Tok myšlenek ji unesl zpět do doupat démonů.

Tady na ni ale měla čekat jiná nebezpečenství.

Chodba se náhle rozšířila v jeskynní dóm s vysokým stropem. Na chvíli zaplavil Saerlinu vzletný pocit, podobný, jaký v ní vyvolávaly majestátní síně Iamaldiru. Postoupila do středu dómu, slabá záře uprostřed tmy.

Saerlina však své světlo držela pevně.

Na opačném konci dómu rozeznala další chodbu, vydala se tedy k ní. Jeskyně byla suchá a vzdušná, což hrálo v její prospěch - vlhkost by ošklivě poškodila spisy, jež zde po sobě Xelmar mohl případně zanechat. A ona věřila, že zanechal.

Na konci krátké chodby se před ní vynořil ubohý zbytek něčeho, co dřív mohly být dveře. Srdce se jí divoce rozbušilo. Pro jistotu se obklopila magickým štítem, načež se prudkým kopancem pozvala dál.

A vkročila do druhého, menšího dómu.

Oči se jí rozšířily radostí, rty opustil úlevný výdech. Zrušila štít, shodila na zem cestovní vybavení a začala se rozhlížet po Xelmarově skrýši. Stůl, rozpadlá stolička, kadlub, objemná truhlice, džbánek, misky, tlouk a palička, skleněné baňky… Ve vzdálenějším rohu pod jeskynním komínem se krčilo ohniště s kotlíkem a zbytky provizorního lůžka.

Saerlina si všimla vyhaslého melniru umístěného v kovovém držáku nad stolem. Popošla k němu trochu blíž a vyslala k nerostu bílý proud energie. Když teď dóm zalévalo světlo z Xelmarova melniru, vyňala zaklínadlo z toho svého a vložila jej zpět do kapsy.

Poté začala zkoumat předměty na stole. Kalamář, dřevěné nádobí, nože, kladívka, kleště a další nástroje, vše pokryté prachem. Nic obzvlášť zajímavého. Pokračovala tedy v průzkumu mágových pozůstalostí, dokud nenarazila na truhlu zamčenou visacím zámkem a s melnirem zasazeným do víka. Podle husté rudé mlhy, jež se v nerostu převalovala, bylo zjevné, že je nabit kouzly.

No samozřejmě, nic v mém životě nemůže být snadné.

Pokud Xelmar někde ukryl svá tajemství, budou v této truhle. Poodstoupila od ní do úctyhodné vzdálenosti a tasila meč. Naráz se cítila neuvěřitelně živá, proudila skrze ni energie, o jaké ani nevěděla, že ji po dnech strávených trmácením horami vůbec má.

A nyní se měla postavit hlavním ochranám legendárního mága. Začínala se potit, věděla ale, že je připravená. Léta strávená boji v tom prokletém Talharu ji posílila. Jen málokterá kněžka v království vládla takovou mocí jako teď Saerlina.

Vytěsnila z mysli přebytečné myšlenky a vztyčila kolem sebe Tamanisův štít. Pak proti melniru vypustila poryv energie, aby probudila jeho obrany.

A nic se nestalo.

Zamračená Saerlina zrušila magický štít a po okamžiku váhání udělala nejistý krok dopředu. Tedy spíše jej chtěla udělat. Něco ji ale popadlo za lýtko. Škubla sebou v divokém úleku a pokusila se uskočit. Nemohla. Ze země se soukaly stínové paže a natahovaly se jí po nohách, držely ji na místě. Saerlina vytřeštila oči úlekem, rychle se ale ovládla. Mávla mečem dolů a jednu z rukou usekla.

Musí se jim vysmeknout a dostat se z jejich dosahu. Dokázala osvobodit jednu z nohou a už věřila, že se jí podaří vymanit ze sevření stínů i tu druhou. Vtom ji ale další ruka popadla za opasek a trhla dolů. Čarodějka upadla na koleno. Cítila, jak z ní doteky stínů postupně vysávají energii. Zároveň s tím se přízračná těla sápala vzhůru, na povrch. Již se vynořily i hlavy. Prázdné oční důlky hltaly kněžku pohledem neukojitelného hladu, zatímco neúměrně rozevřená ústa jako by chtěla spolknout celý svět. A Saerlina slyšela jejich šepot. Šepot a jekot. Jako by se pod ní otevřela brána do samotného zatracení a duše v něm uvězněné chtěly ukrást její život pro sebe.


Zatímco žena zápasila se stíny, z rudých hlubin melniru se začala vylévat černá mlha a u paty truhlice postupně nabírala tvaru lidského těla. Téměř lidského.


Diverith!

Kněžka vzplála bílou září a všechny ruce, které ji svíraly, byly rozmetány v nicotu. Jeskyni zaplavilo svaté světlo. Nové a nové paže se sápaly vzhůru a snažily se překonat obrannou auru. Leč rozpouštěly se jako máslo na ostrém letním slunci. Průvan odnášel kusy stínů pryč a s nimi také nářek a šepot.

Velekněžka povstala.

Odkaz tastedarů - Vzpomínka Saerliny - Záře

V tu chvíli však koutkem oka zahlédla rychlý pohyb a bez váhání se obklopila ještě druhým kouzlem, Záštitou.

To jí zachránilo život. O zlomek okamžiku později na ni doskočilo černé tělo a strhlo ji zpět na zem. Meč jí vyletěl z ruky. I přes magické ochrany byl dopad na záda těžký a bolestivý a narušil ženino soustředění - její bílá Aura světla zmizela. Ani si toho nevšimla, její pozornost plně zaměstnaly zelené oči přímo před jejím obličejem. Žhnuly ve tváři bez nosu, úst i uší. Jen černá kouřová hmota a ony běsnící zraky.

Čas jako by se na několik úderů srdce zastavil. Jen ona a ty oči.

Pak do jejího štítu začalo monstrum sekat drápy ostrými jako břitva. Modře zářící Záštita se povážlivě ztenčila, stala se jen lehkým povlakem. Saerlina se nezmohla na nic víc než posílení obran. Přesunula energii ze štítu na svých nohou před svou hruď. V ten moment ucítila na své holeni dotek studených prstů. Záhy se jí rozlil chlad i do druhé nohy a obou stehen. Sápaly se po ní další stíny.

Zelené oči zabijáka zuřily. V mocném rozmachu bodl spárem pravačky kolmo proti štítu. Břitvy projely dovnitř a zastavily se jen coul od krku Saerliny. Ta konečně shromáždila dostatek sil. Ve výkřiku vybuchla čirou mocí. Bílé světlo odhodilo zrůdu do vzduchu a rozmetalo stíny.

Ona, divoce popadajíc dech, se překulila na břicho a natáhla po meči. Sevřela jej v třesoucích se prstech a ohlédla se po monstru. Právě vstávalo. Kněžka si všimla, že od melniru k němu vede spojení, provazec kouřové energie. Stále ještě roztřesená tím náhlým výdajem energie, dokázala se vytáhnout pouze na kolena. Cit do nohou se jí vracel jen zvolna, měla je chladné a ztuhlé.

Vstaň. VSTAŇ.

Nevstala. Nemohla.

Musela bojovat v kleku. To pomyšlení ji dusilo hrůzou, cítila se bezbranná, zmrzačená. Třásla se.

A stvůra se proti ní rozběhla. Saerlina sebrala poslední zbytky energie a obklopila se Záštitou. To už bylo monstrum u ní. Pokusilo se levou rukou srazit ženinu čepel stranou, ta ale meč obratně vytočila a nechala zrůdu nabodnout se na něj setrvačností.

Drápy pravého spáru přesto sekly. Projely slabým štítem a ač ztratily na své síle, přesto dopadly. Vyryly Saerlině na hrudi tři krvavé linie, od levé klíční kosti až k pravému prsu. Žena vykřikla bolestí. Jen s vypětím všech sil dokázala nabodnutou stvůru odtlačit stranou. Ta sjela z čepele, leč drápy se stále snažila ochutnat kněžčino maso. Saerlina ale mávla osvobozeným ostřím a přesekla provazec energie, který spojoval monstrum s melnirem.

Zelené oči pohasly, tělo se rozplynulo.

Saerlina zvedla mdlý zrak k melniru na truhle. Byl vyhaslý. A tak si konečně dovolila zhroutit se k zemi.


První, co ucítila, když se probrala z mdlob, byla bolest hlavy. Pak pohlédla na svou hruď. Drápy monstra prosekly ovčí houni i vlněnou tuniku pod ní a zanechaly jí na kůži ošklivé šrámy. Ačkoli byla látka oděvu nasáklá krví, rána samotná již nekrvácela.

Čarodějka se vrávoravě postavila - nohy ji už poslouchaly - a s bolestným sykáním ze sebe sundala houni i tuniku, takže zůstala stát uprostřed jeskyně jen v živůtku. Obhlédla zranění a zjistila, že není tak vážné, jak se obávala. Přesto zavrhla vyléčení šrámů kouzly - nechtěla upadnout do spánku, z nějž by se už neprobudila. Místo toho sebrala ze země meč i svlečený oděv a přešla ke své torně, z níž vytáhla hojivou mast. Opatrně si ji nanesla do rány a poté se oblékla zpět do teplého šatu a ještě na sebe hodila svůj plášť.

A pak konečně vzhlédla k truhlici. Nedočkavě k ní dokráčela, jen aby si vzpomněla, že je ta mrcha ještě zamčená na zámek.

„U všech zavšivených šotků,“ zaláteřila čarodějka a pohledem vyhledala vhodný kámen pro rozbití zámku - nečekala, že by silně zrezivělé železo odolávalo dlouho. Několik dalších chvil se jeskyní rozléhalo hlasité narážení kamene o kov a tlumené nadávky, které skončily až s rozražením zámku. Za úděsného skřípění pantů otevřela truhlici.

No ty kráso.

Dno bylo vystláno vrstvou volně naházených drahokamů a zlata, ty však zaujaly Saerlinu nejméně. Jako první vytáhla ven nevelkou knihu. Odfoukla z pevných desek prach, žádný název nicméně nenašla. Otevřela ji a na první stránce zhlédla tastedarský nápis v iladaině.


V duchu si jej překládala:

Pergamen je obdivuhodný v tom, že dokáže zachovat myšlenky a vědomosti. A proto je lepší mu některá tajemství nesvěřovat.


Kysele se zašklebila. Ty jeden prevíte. Xelmar jí zjevně nadále odmítá vydat svá největší tajemství. Přišlo jí, jako by s dávno mrtvým mágem hrála jakousi hru na kočku a myš. Ona ji však hodlala dovést až do zdárného konce. Otočila další list.

Xelmarův deník, pochopila z prvních řádků. Opatrně prolistovala stránky, aby zjistila, kolik jich mág popsal. Poslední list s textem se nacházel někde ve dvou třetinách deníku. Saerlina uvnitř vrněla blahem. Prozatím nicméně spis odložila a nahlédla znovu do truhly. Vzápětí z ní už vytahovala těžký svazek, ze kterého setřela prach rukávem. Toto dílo už název mělo, opět v iladaině.

Diala≈Anrena. Dech magie. Jak Saerlina vzápětí zjistila, ani tuto knihu mág nestihl dokončit. Sice měla mnohem víc stránek než deník, končila ale ještě před svou polovinou. Objevovaly se v ní škrtance a chyběly jakékoli iluminace, čarodějka tedy hádala, že „čistou“ verzi spisu chtěl Xelmar vytvořit až později a rozhodně ne v podmínkách prostředí jeskyně.

Otáčela stránkami a očima dychtivě hltala náhodně zvolený text, jen aby za chvilku přešla k jinému. Po přečtení několika různých odstavců už věděla, že tohle dílo bude stát za to. Doufala, že uvnitř najde i popis obou kouzel, jimž při dobývání truhly čelila.

S těžkým srdcem odložila knihu vedle deníku a naklonila se zpět nad truhlu. Tentokrát z ní vytáhla kovové válcové pouzdro. Cítila, jak se uvnitř hýbe něco lehkého, nejspíš pergamen. Přešla s úlovkem ke stolu, otevřela víko a s největší šetrností vytáhla ven srolovanou mapu. Rozvinula ji a v ten okamžik nevývratně potvrdila to, co ona i jiní předpokládali; tato skrýš v Bílých horách mágovi sloužila nejen jako klidné místo ke studiu a meditaci, ale rovněž jako záchytný bod mezi dvěma zeměmi. Protože mapa, na kterou se Saerlina dívala, nezobrazovala Avirii, nýbrž Waleyrskou divočinu. Jednalo se o mapu neúplnou, zachycující jen malé a roztříštěné části oné země a chyběla i jakákoli legenda, která by vysvětlila množství čísel a symbolů zakreslených na mapě.

Co jsi tam, do zatracení, dělal, mágu? Pozorně si symboly prohlížela. Co jsi tam hledal? Doufala, že odpovědi najde v deníku.

Srolovala mapu a vrátila ji do pouzdra. Když přistoupila zpět k truhle, čekal ji pohled na záplavu zlata, stříbra, perel, drahokamů a šperků. Saerlina poklekla a chvíli se tím bohatstvím přehrabovala, aby zjistila, jestli pod ním mág neschoval ještě nějaký spis nebo artefakt. Ke své smůle již nic dalšího nenašla, vstala proto a začala se rozhlížet po zbytku dómu. Mnoho dalších míst, kde mohl mág ještě něco ukrývat, zde nebylo. Saerlina přešla ke kadlubu a zvedla jeho víko, načež se na ni vyvalil zatuchlý smrad starého prádla. V břichu vydlabaného kmene leželo veškeré mágovo šatstvo, notně poznamenané rozkladem. Kněžka zadržela dech a začala se oblečením přehrabovat. Když nenašla nic než prádlo, se znechuceným výrazem přikryla kadlub víkem a zhluboka zalapala po dechu.

Následně systematicky prohledávala celý zbytek jeskyně. Když už se zdálo, že nic dalšího nenajde, narazila ve vzdálenější části dómu na jakýsi předmět skrytý pod zbytky rozkládajícího se plátna. Shodila látku dolů a zvedla do rukou zvláštní, sytě černý mnohostěn. Přešla s ním blíž ke světlu melnirové lampy nad stolem, kde jej začala bedlivě zkoumat. Jeho povrch hyzdily četné škrábance, rýhy a vrypy. Nebyla schopna rozpoznat, o jaký kov se jedná.

Pak vytřeštila oči. Je to…? Spojila se s Diverith a sebrala v sobě trochu síly na nenáročné kouzlo světla. A poté se jej pokusila vyčarovat.

Nic.

Zalapala po dechu. Právě v ruce držela kus černého alnaviru - černoviru - extrémně vzácného kovu se schopností narušovat a rozptylovat kouzla. Vědělo se jen o dvou dalších kusech, které se v království nacházely - Černomeč slavného Farengara a hrot Slibu, Ravaenova kopí.

Ačkoli věděla, že bratři Gąrrųlǫrnovi jeden takový černovir vlastnili, nenapadlo ji, že ho najde zrovna tady. Předpokládala, že jej měl u sebe Sinas ve hlavním městě.

Toto bylo poprvé v životě, kdy černovir viděla na vlastní oči. A teď jeden z nich dokonce vlastnila. Nevycházela z ohromení. To jí ale nezabránilo položit si otázku, proč měl mág alnavir vůbec tady v jeskyni…

Pokud se Vám tato ukázka líbila, budeme rádi, když o naší knize dáte vědět svým přátelům.
Další ukázka z druhého dílu Ydris: Vzpomínka Dcery lesa.

Kontakt na autory

Květoslav Hönig
Ondřej L. Hrabal

Chtěli byste nám napsat Váš názor, připomínky nebo se jen na něco zeptat? Rádi odpovíme!

Zpráva odeslána

Nastala chyba, napište nám prosím na e-mail

Vyplňte prosím správně všechny údaje

Odesílá se... Odesílání...

Web vytvořil Tomáš Hrkalík